Poprvé v depu

Na jaře devětašedesátého mi bylo patnáct. Věk, kdy člověk prožívá všechno mnohem intenzivněji, dramatičtěji. Jakoby se už nemohl dočkat, až mu konečně bude patřit  ten svět, ve kterém ho dospěláci berou pořád tak nějak napůl. Vzít zkrátka rozhodování a činy do svých vlastních rukou. Takové podobné myšlenky a pocity se mi honily hlavou, až dospěla k názoru, že už mi nestačí přijet do Brna na Velkou cenu s tátou, usadit se někde u trati a sledovat, co se na ní odehrává. Chtěl jsem víc. Být v samotném centru dění. To znamenalo jediné. Dostat se do parkoviště závodních strojů, neboli do paddocku.

Lehce se řekne, hůře se provádí. Ne však ke všemu odhodlanému patnáctiletému muži. Vybaven ještě neoschlým občanským průkazem, novými polobotkami a optimisticky i sešitkem na autogramy v kapse, řkouce doma, že jdu ven, doprovázen o tři roky mladším sousedem Alešem. To abych nebyl přece jen úplně sám, ale hlavně proto, abych měl před kým dělat chytrého, jsem vyrazil toho krásného pátečního rána v červenci roku 1969 směr Brno.

Cesta vlakem uběhla jako nikdy. Rázem jsme stanuli ve víru velkoměsta, před hlavním nádražím. První zádrhel v našem plánu se dostavil záhy. Znaje sice směr i cíl naší cesty jsem však netušil, jakým způsobem ho dosáhnout. Šalina tehdy jezdila jen k ústřednímu hřbitovu, ale její číslo mi nebylo známo, zrovna tak, jako číslo autobusu k bohunické nemocnici. Avšak hrdost patnáctiletého “světáka” mi nedovolila, abych se někoho zeptal. Lehká pomoc. Máme přece mladé nohy, já navíc v nových polobotkách. A proto hurá, směr Nové sady, hřbitov a dál do kopce, kolem kriminálu, ke staré bohunické nemocnici. Tam se však přidal jeden neočekávaný problém. Tím byla právě probíhající rekonstrukce v části Jihlavské ulice. Byla zrovna ve stádiu rozhrnuté, ještě neuválcované kamenné drtě. Tedy terén ne zrovna nejvhodnější pro moji novou lesklou
obuv. Couvnout? Nikdy! Kupředu, zpátky ni krok!  Pak jsme odbočili dolů, prošli Starým Lískovcem , prošli podchodem pod tratí a rázem před námi byla příjezdová cesta do depa.

Bylo nám jasné, že hlavní branou, střeženou jak vchod do jaderné elektrárny prostě neprojdeme. Vyhnuli jsme se jí tedy velkým obloukem vpravo a přes strniště se dostali až k zadnímu drátěnému plotu depa. Kolem něj už byla slušně vydupaná cesta od podobných zvědavců jako jsme my. Zvolna procházíme kolem plotu a zíráme. A že bylo na co! Pestrobarevná změť stanů, aut, přívěsů, karavanů, motorek a lidí. Takhle nějak vypadal v mých představách Babylon, křížený cirkusem.

Hned u plotu stála zaparkovaná kubánská ekipa. V tomto sportu takový exot, jako Vatikán v hokeji. Čtyři, nebo pět motocyklů MZ, Dvě dodávky Barkas a mezi tím se procházel menší obtloustlý Kubánec, zálibně kouřící doutník, silný jak násada od krumpáče. Jen se na nás culil přes ten plot. Jdeme dál. “Alešu, vole vidíš?”, vyjelo ze mne najednou. Z dálky svítil bílý nápis na zeleném kamionu: MV AGUSTA – Reparto Corse. ” To je Agostiniho”, prohodil jsem znalecky. A o kousek dál Yamaha Hammamatsu Japan, Dunlop, Suzuki Racing Team. Názvy, které jsem dosud znal jen tak jaksi zprostředkovaně, mi zněly jak rajská hudba. “Alešu, musíme dovnitř!” zněl můj jasný povel.

Oko znalce vyhodnotilo situaci. Zhruba metr osmdesát vysoký drátěný plot nebyl žádnou nepřekonatelnou překážkou pro mě, člověka vytrénovaného výpravami na třešně do cizích zahrad. Jediným problémem bylo, aby nás při tom vidělo co nejméně lidí. Všimnul jsem si, že v rohu parkoviště, tam, kde sousedilo se zdí velkého rodinného domu, roste veliký ořech, jehož větve přesahovaly ten drátěný plot. Bylo to jasné. To je přesně to místo, které potřebujeme…

“Aldo, lezem, rychle.” Nohu přehodit, skok dolů a jsme tam! Chvíli se krčíme za nějakou dodávkou. Srdce v krku, tep dvěstě. Opatrně vykukuji. Nic se neděje, vzduch čistý. Jdeme. Svět nám leží u nohou. Procházíme mezi stany, ohýbáme se pod šňůrami s rozvěšeným prádlem, ale hlavě civíme. V ruce startovní listinu z programu, zakoupeného preventivně předem u nádraží, to aby byl přehled. Támhle stojí zeleno-stříbrná italská Benelli. Z útrob přepravního kamionu vychází obrýlený muž v černé závodní kombinéze a zvolna si nasazuje ochrannou přilbu, na které má vepředu namalované oči. “Sakra, honem, kde mám ten zatracenej notýsek?” Rychle přistupuji. “Signor Pasolini?” – “Si”. Podávám notýsek a propisku. Jezdec navyklým, rázným tahem píše: Renzo Pasolini. “Gracia” – “Prego”, zní jeho odpověď. Odcházíme opodál a sledujeme, jak jezdec přebírá od mechanika svoji čtyřválcovou Benelli a odtlačuje ji na zahřívací plochu, odkud už se ozývají pekelné zvuky ostatních motocyklů, které se za okamžik vydají ke svým prvním treninkovým kolům.

“Kdo to byl?” ptá se Aleš. “Renzo Pasolini vole, copak ho neznáš?” “Ahááá a ty umíš italsky, Laďo?” “To je normálka”, zní moje poněkud přezíravá odpověď. V duchu zažívám pocity ředitele zeměkoule. Pokračujeme dál. Procházíme depo křížem krážem. Lovím autogramy jeko o žívot. Deníček se zaplňuje. Nejen podpisy, ale i černými šmouhami od rukou jezdců. Inu, motocyklový sport nebyl nikdy pro manekýny v bílých košilích. Nevadí. Aspoň to mám i s jejich otisky prstů. Molloy, Read, Rosner, Carruthers. Další a další. Postupně si je odškrtávám ve startovní listině. Pohoda.

“A vy jste co?” Náhle cítím na svém rameni čísi ruku. Policajt! “Týýý vole”, bleskne mi hlavou.” My se tady jenom díváme”, koktám.”Občanské průkazy!” “Já ještě nemám,” špitne Aleš a čučí do země, zatímco já doluji ze zadní kapsy svoji novou občanku. “Orgán” ji dlouze zkoumá. “Který z vás je Jirůšek”?, houkne. “Ježíš, to je vůl,” myslím si. Vždyť tam má mou fotku, tak proč se ptá? “Kde máte visačky?” “Nemáme”, zní moje  krátká, ale o to upřímnější odpověď. “Tak to bude za třicet kaček”. No nazdar!  Vytahuji z peněženky tři desetikoruny a  třesoucí se rukou mu je podávám.  Zpět dostávám pokutové bloky. Pak nás vyprovází až k závoře u hlavní brány. “A ať vás tady nevidím”, zní mi v uších jeho slova.

Za chvíli mi však otrne a ďábel našeptavač říká: “Snad se nenecháš odradit nějakým starým policajtem.” “Nenechám!” Je rozhodnuto. Teď ještě zbývá dodat odvahu Alešovi. “Nechytí, nebuď srab, jdeme”. Znovu obcházíme dům na rohu parkoviště a pod ořechem následuje stejná produkce. Hotovo a rychle pryč! Na druhém konci depa jsme narazili na stánek naší Jawy. Právě přichází její dlouholetý, skromný a nenápadný jezdec František Boček. Znám ho z fotek. V ruce nese nějaká ozubený kolečka z převodovky.

“Dobrý den pane Bočku”, zdravím a podávám mu notýsek. Ochotně se podpisuje. V tu chvíli netuším ani já, tím méně on, že právě dal jeden ze svých posledních autogramů v životě, neboť o dva dny později, v okamžiku, kdy se lidská noha poprvé dotkne povrchu měsíce, zemře v brněnské úrazovce na následky zranění z nedělního závodu. Teď však má ještě hlavu plnou starostí se svojí Jawou. Proto nerušíme a nevděčně obracíme pozornost jinam.

O kousek dál stojí houček lidí kolem muže v pruhovaném svetru, s koženým kloboučkem na hlavě. Nemůže být pochyb. Žijící legenda. Kolikrát jsem o něm četl, prohlížel si jeho fotky, hltal výsledky a fandil mu. Byl nadšený z jeho vítězství, smutný z jeho pádů. Teď stál tři metry ode mě. Cítil jsem slabost v kolenou. Dodal jsem si odvahy a prodral se hloučkem lidí, kteří zrovna probírali nešťastnou Ivyho havárii z minulé soboty. ” Pane Šťastný, prosím vás, nemohl byste se mi podepsat? “Proč bych nemoh´, jak se jmenuješ?” “Laďa”. Odkudsi vytáhl fotku a napsal na ni: “Laďovi věnuje Franta Šťastný-Jawa.” Přistihl jsem se, jak dlouze zírám na těch pět slov. Dodnes nevím, jestli jsem mu stačil poděkovat. Jestli ne, tak dodatečně, tam nahoru – Františku, děkuju.

Je poledne, ozývá se žaludek. Z tašky lovím chleba se salámem. “Aldo, chtělo by to sodovku. Pojď, půjdeme k restauraci, koupíme pití a sedneme chvilku na lavičku.” “Tak vám to nestačilo?” -slyším známý hlas muže v policajtské uniformě . Do prdele, to je pech! ” Tak za třicet “, chechtá se. Navyklým pohybem trhá bločky, zatímco já se loučím nejen s penězi, ale i s depem. ” Tak jdeme hoši, jdeme a poklusem”. ” Že ho to furt baví buzerovat lidi”, stěžuje si Aleš. Horší je, že z ranní stokoruny, kterou jsem si poctivě vydělal za sběr papíru, mi zbývá už jen pár drobných, akorát tak na zpáteční cestu.

Touhy patnáctiletého puberťáka jsou však nezničitelné. Znovu stojíme pod dobře známým ořechem. Do třetice. Vyšlo to! Konečně přicházíme ke stanu MV Agusty. Kolem lidí, jak na Matějské pouti. Chvíli nám trvá, než si vybojujeme místo, odkud bychom něco viděli. Na zelené plachtě stojí na jakýchsi nízkých lavičkách čtyři naleštěné červeno-stříbrné motorky. Dvě třistapadesátky a dva půllitry. Ty zdobí po obou stranách dvojice mohutných výfukových rour, na konci o průměru zhruba deseti centimetrů. Jako kanóny. Kolem každého stroje se pohybují dva mechanici v blankytně modrých overalech a bílých rukavičkách. Úplný koncert. Co však chybí, je dirigent. Začíná zahřívání jednoho z půllitrů. Ozve se dunění pekelného staccata. Z výfuků se vyvalují obláčky namodralého kouře. Drrum, drrum, drrum… Mechanik přesným pohybem ruky otáčí rukojetí plynu, zvyšuje a snižuje otáčky motoru.

Dav kolem houstne. Začínají se sem sbíhat snad všechny ženské, co jich v depu je. Oči všech přítomných jsou upřeny na dveře továrního kamionu. Konečně se pozvolna otvírají. a v nich stojí ON. Maestro. Božský Ago. Tvář filmového herce, Široký úsměv. Ustává hluk zahřívaného motoru. Začíná jekot fanynek. Do toho vrčí kamery filmových a televizních štábů, cvakají fotoaparáty. Agostini sestupuje ze schůdků vozu, přichází k mechanikovi, něco si říkají a zuřivě při tom gestikulují tak, že by našinec čekal, že začnou lítat facky. Omyl! Příčinou je pouze jejich jižanský temperament. Desítky rukou podstrkují fotky, programy, plakáty. Většinou marně. “Maestro” jich podeíše jen pár a odchází, následován mechaniky, tlačícími jeho stroj na zahřívací plochu.” Škoda, snad tedy později”, myslím si. Ale bude ještě nějaké později? Kdo ví?

Na konci depa stojí šedivá dvanástsettrojka se strakonickou espézetkou. Vedle ní na stojánku nový čtyřválec ČZ-OHC. V křesílku pod slunečníkem odpočívá jeho jezdec, reprezentant a mnohonásobný mistr republiky, Bohumil Staša. Prohlíží si nás přimhouřenýma očima, vypadá, jakoby spal. Váhám. On však pokyne rukou a z desek před sebou vytahuje dvě fotky, na které přidá svůj podpis. Rovněž on nemůže tušit, že se v neděli po závodě postaví na stupně vítězů, za třetí místo.Další  podpisy, fotky i nálepky přibývají. Smith, Gould, Marszowski, Pagani, jen škoda, že Ivyho už nezískám…Při dalším kolečku depem se na nás konečně usmálo štěstí. U MV je relativně prázdno! Ve stínu pod plátěným přístřeškem sedí několik lidí. Mechanici, manageři, ale hlavně Ago. Teď nebo nikdy! “Signor Agostini, porfavore, uno autograffo”. Aniž přerušil hovor, odepisuje mi notýsek a ještě přidá barevnou fotku!

Hurá! Mám ho. Teď už můžu třeba umřít! V následujícím okamžiku skutečně umírám, neboť přímo proti mě stojí – ano, uhádli jste- kdo jiný, než stará známá uniforma. “Poslóché, ty seš nenapravitelné, co? Seber se a zmizni, ať už ti nevidím!” To však bylo z jeho strany vše. Ještě jsem stačil koutkem oka zahlédnout, jak i on podstrčil program Agostinimu k podpisu. Pak spokojen odcházel a nás už si nevšímal. Pochopil, že proti klukovské vášni nemá šanci, nebo si snad vzpomněl na vlastní mládí? Kdo ví…?

Po zbytek toho léta ze mě byl absolutní king. Tedy aspoň mezi svými vrstevníky. Když jsem začal patřičně barvitě vyprávět svoje zážitky, nikdo ani necekl. Dokonce ani uhrovitej Béda, kterej jinak všude byl, všechno znal a kde nebyl, tam se zrovna chystal. Z “taktických” důvodů jsem jim pochopitelně zamlčel to, co odehrálo u nás doma, bezprostředně po mém pozdním  návratu o který však tentokrát ani tak nešlo. Ale ty zničené polobotky! Vždyť stály přes třicet korun!!! No co, hlavně, že jsme v  neděli  jeli na Velkou cenu. Můžu říct, že tehdy jsem se na ty jezdce z té stráně díval, tak nějak jakoby na “staré známé”. Zbytek léta jsem prolítal v polokeckách a ten notýsek s autogramy dodnes patří k těm nejvzácnějším relikviím.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.