Přiznání, aneb rychle s pravdou ven.

SAM_1110

Při čtení mých zážitků a vzpomínek, jak jeden můj kamarád říká – “motorkářského zblblíka”, by leckterý člověk mohl lehce nabýt dojmu, že jsem se musel narodit s řídítky v rukou, když mě to už odmala táhlo k takovému, pro většinu věřejnosti “smrdícímu” sportu potřeštěných bláznů. Je proto mojí téměř svatou povinností na tomto místě prohlásit, že jde o fatální čtenářův omyl a následujícími řádky se pokusit uvést věci na pravou míru.Je sice pravdou, že již v ranném předškolním věku, prohánějíc naší ulicí a okolím svoji tříkolku a později koloběžku, jsem vydával zvuky, za které by se u svých strojů  nemusela  stydět žádná renomovaná ladičská firma, nicméně šlo o zvuky jaksi “hubou”. A to, že jsem přitom Franta Šťastný, jsem věděl jen já sám. Ani moje pozdější cyklistické produkce na odstrojeném maminčině kole, jehož úpravy pro sport spočívaly v odmontování blatníků a žlutém ” racing ” nátěru, provedeném babiččinou štětkou na líčení kozího chlívku, se nedají brát příliš vážně.Za můj opravdový vstup do velkého světa motorů se dají považovat až mé první jízdy na otcově mopedu Jawa Stadion S-11. Tento typ byl široké veřejnosti znám spíše pod označením “kozí dech”, nebo “splašené trubky”. Pro mně to však bylo pravé dělo! Už dávno před tím, než jsem se odvážil své první jízdy, jsem zálibně pokukoval po tomto výkřiku techniky, uloženém v našem sklepě.

Bylo mi tou dobou asi třináct. Zbaběle využívajíc odpoledních směn svých rodičů, vytlačil jsem tohoto oře před dům. Tehdy už jsme bydleli v bytovce, čili vznikl drobný problém. Co s permanentně zvědavými sousedkami důchodového věku, trvale usazenými na lavičce před barákem? Řešil jsem to tak, že pod záminkou očisty otcova mopedu, tlačil jsem ho za dům, maskován kýblem a hadry. Když jsem zmizel ze zorného pole rozvědčic, patřil mi svět! Dodnes si pamatuju ten úžasný pocit z toho, když se TO pode mnou rozjelo. A docela samo, bez větší fyzické námahy, většinou tam, kam chcete vy, poslušno otočení plynové rukojeti. Prostě nádhera!

Tyto zážitky však neměly mít douhého trvání. Oči špionážních pracovnic byly bdělé, informační centrála předala svoje hlášení a tak po kratičkém přešťastném období přišlo to, co zcela zákonitě přijít muselo. O mých spanilých jízdách se dozvěděl majitel a otec v jedné osobě. Kdo by očekával, že následoval výprask, byl by zklamán. Tatínek byl nad fyzické tresty bytostně povznesen. Jeho řešení bylo daleko účinnější a pro mě krutější. Moped prostě prodal. Už ani nevím komu. Hotovo dvacet!

V průběhu dospívání jsem pak došel ke zkličujícímu poznání. Ač jsem se vyučil černému řemeslu, nejsem technický typ. A to je řečeno velice mírně. Prostě moje schopnosti a myšlení ve svém vrcholném stádiu dospěly tak akorát ke kladivu a hřebíku, či maximálně k výměně žárovky. Pro aktivní provozování motoristického sportu tedy hodně chabá výbava. Tedy pokud nejste zrovna členem některého z továrních týmů a vaší jedinnou starostí je osedlat stroj a snažit se být první v cíli. Ale i do této pozice se musí každý nějak prokousat. No a s mými technickými znalostmi a manuální zručností to byl výkon, jako podojit kozla. Inu, každý jsme nějaký.

Přestože to tedy mělo být pro mě varováním, v osmnácti jsem se takto “vybaven” přihlásil do autoškoly na kurz řidiče motocyklu. Během něj sem došel k dalšímu krutému sebepoznání. Dopravní teorie a testy mi problém nečinily, zde byla moje parketa. Avšak praktická jízda, to byla panečku jiná káva. Děs a hrůza! Snad tréma, či co?

Uvedl jsem se parádně už při první hodině s názvem: Tragikomedie. Osoby a obsazení: Já + instruktor ( dosud žijící, proto jeho jméno zamlčím) + Jawa panelka. Cíl hodiny: Výuka kopyta a pokud možno i návrat zpět, aniž by za tímto účelem bylo nezbytně nutné využít vozidla rychlé záchranné služby. Místo děje: Okresní silnice mezi Blanskem a Doubravicí nad Svitavou.

Po nezbytných předstartovních úkonech ( z mé strany především návštěva WC ), se mi za poněkud cukavých přískoků povedl takový rozjezd, že se chechtaly i dvě frekventantky našeho, jiak čistě pánského kurzu. Podařilo se mi i trefit do dokořán rozevřené brány dvora autoškoly, čímž mi spadl kámen ze srdce. Kupodivu, další jízda probíhala vcelku klidně. Instruktor se sice obával pádu ze ztráty rychlosti, ale jinak idyla. Všeho dočasu, říkávala moje moudrá babička. A měla pravdu. Někde za Rájcí začalo pršet. Jsa vybaven pouze tričkem, zareagoval jsem na citelné ochlazení   nejprve takovým ztopořením prsních bradavek, jaké bývá k vidění jen v hambatých filmech pro pány. Následovala taková “klepatůra”, že to mělo bezprostřední vliv na udržení přímého směru jízdy a tím i bezpečnost výuky.

I usoudil instruktor moudře, že bude lépe přestát přeháňku raději v teple restaurace doubravického hotelu, kam jsmě právě dojeli. I zavelel rázně: “Sesedat!” Rád vyhovím a už vstupujeme do poloprázdného lokálu. Instruktor si to namířil rovnou ke stolu, já k výčepu. Chtěje si malounko šplhnout, tak velkopansky, pěkně nahlas poroučím: -” Dvě piva!” “No to snad nemyslíte vážně?!” -ozval se za mnou instruktorův hlas. Ježiši, já su vůl. vůbec jsem si neuvědomil, že já, jako řidič…  Nicméně, vybruslil jsem z toho pohotovou změnou objednávky: “Tak jedno pivo a sodovku”.

Než jsme dopili, přestalo venku pršet  mohlo se jet domů. Taky napínavá záležitost… V mírné levé zatáčce u chovatelského areálu v Rájci ve mně “chytly saze”, probudily se dosud dřímající závodnické geny a já se poprvé v životě chystal předjíždět. Traktor s vlekem! Pamětliv všech pouček o zachování bezpečného bočního odstupu od předjížděného vozidla, jsem se ten odstup jal zachovávat tak vehementně, že staříkovi, tlačícímu v protisměru káru s fůrou sena, jsem levou stupačkou a svým kolenem od jeho  nákladu z poloviny pomohl. Zbytky sena jsem obíral ještě ve dvoře autoškoly. “Vás si budu pamatovat”, zněla mi v uších slova instruktora.

Při jedné z dalších jízd v městském provozu jsem projížděl hlavní blananskou ulicí. Na chodníku u drogerie stál čilý důchodce, v jedné ruce hůl, ve druhé nosník na přenášení stravy. Evidentně se snažil přejít na druhou stranu. Ubral jsem tedy, abych mu to umožnil. Dědek mi však naznačil holí, abych pokračoval. Totéž však ten geront učinil i sám… kolize byla neodvratná. Naštěstí jsem zasáhl jen ten jeho nosník. Detailní poznání toho, co si dědek nesl k obědu nebylo zdaleka tak cenné jako skušenost, že příště je třeba před podobný sokolíkem zastavit.

I další moje produkce se nesly v podobném duchu a mému instruktorovi přinesly nejednu bezesnou noc. Není tedy divu, když prohlásil, že za této situace mě k závěrečným zkouškám nepřipustí. Pak dlouhodobě onemocněl. Jestli mojí zásluhou, nevím. Možná. Nicméně svému nástupci ale ještě stihl svoje zážitky z našich společných jízd sdělit.

Naštěstí, instruktor č.2 (rovněž žijící) byl odvážný. Nejlepší prý bude si mě vyzkoušet takříkajíc na vlastní kůži. Zvolil k tomu zajímavý postup. Po referencích od svého kolegy asi přece jen nenašel odvahu vydat se se mnou na veřejné komunikace a tak jsme vyjeli na staveniště budoucího sídliště Sever, kde dnes bydlím. Jezdili jsme po hromadách hlíny, ve výmolech, po mezích a kalužemi. Zkrátka motokros jak vyšitý. Ze mne spadla tréma, probudil se dřímající mistr a ejhle, rezultát šéfa se dostavil. “Nevím, co proti vám mají? V sobotu jdete ke zkouškám”. A samotné zkoušky? To už byla brnkačka. Testy bez chyby, jízda taky prošla, řidičák v kapse, světe třes se!

Později, už jako vlastník nového stroje jsem pár tisíc kilometrů najezdil, párkrát si pochopitelně i “ustlal”. Ale to už by bylo na jiné vyprávění. Ukončím to tím, že závodníkem jsem se nestal, motorku mi nakonec nějaký dobrák ve sklepě po trochách rozebral a odnesl bůhví kam. Dobře mi tak. Aspoň mám víc času sledovat živě, nebo v televizi ty lepší jezdce, než jsem byl já.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.