HUBERŤÁK

Napsáno dle skutečného příběhu. Jen jsem změnil jména jeho protagonistů. Ač není z prostředí motocyklových závodů, přesto v něm motocykl hraje důležitou roli.  Vše se tenkrát  odehrálo v čase vánočním, který se už zase blíží. Proto všem jeho čtenářům přeji hezké Vánoce a úspěšný nový rok...
To ráno Štědrého dne končila panu Evženovi noční šichta. V duchu začal uvažovat o tom, co musí během dopoledne stihnout zařídit. Nejdříve ze všeho opatřit kapra. Jako pravověrný příslušník Petrova cechu vždy rodině dodával vlastoručně chycenou rybu. Sám sice dával přednost  vepřové flákotě, ale tradice je tradice a Vánoce jsou v roce jen jednou. To mu připomnělo, že bude třeba sehnat i nějaký ten stromek, ať mají haranti radost.
” Nevadí, cestó  vod rybníka se po nečém podívám”, uvažoval v duchu. “Take bych se mňél stavit v hospodě Na růžko,habech se doma staré nepletl, až bude plest vánočko, ” sám se musel tomuto spojení pousmát. Teď však měl před sebou ještě každodenní cestu z blanenských strojíren, kde pracoval už  dvacet let jako kovář.
Do rodné vísky, kde bydlel se svojí ženou Marií, dvěma potomky a tchýní, to měl zhruba dvacet minut jízdy. A protože pan Evžen byl duše veskrze pragmatická, tak k tomuto účelu používal motocykl Jawa 250, zvaný “pérák”, který kdysi před lety vyměnil se sousedem za motor od mlátičky. A protože ho používal k cestám do práce celoročně, bez ohledu na počasí, pořídil si i bytelnou výbavu. Na hlavu leteckou koženou kuklu s “nefukem”, na ruce tříprsté svářečské rukavice, vatované kalhoty byly zastrčeny do poctivých filcáků s traktorovu podešví.
Jeho hlavním trumfem do zimní nepohody však byl dlouhý, těžký zelený kabát, zvaný “huberťák”, který zdědil po svém dědkovi, který býval panským hajným v křtinském polesí. Takto vybaven se den co den vydával na cestu do práce a zpět. S Rafanem, jak pérákovi familiárně přezdíval, nikdy žádné technické problémy neměl, o čemž svědčí, že za těch deset let co ho používal, neměl v zaměstnání jedinou absenci.
Také dnes ráno, patříčně vyzbrojen, se ještě kouknul z okna šatny, jaké je venku počasí. Teploměr sice ukazoval jen jeden stupínek pod nulou, ale fičel nepříjemný , vlezlý severák. Po sněhu ani památky. “To zas bodó vánoce”, pomyslel si pan Evžen. Vyšel před šatnu a cestou na vrátnici k píchačkám si ještě říká: “Sakra, dneska to vefokoje, jako dyž se čertí ženijó.”
“Ty  Álojz, já si ten huberťák dneska rači voblíknu vobráceně, knoflíkama dozado. Fočí tam jak na Sibíři, tak ať mně netáhne na hrtán. A ty mně ho vzado zapni “, obrátil se na vrátného. A ten učinil, jak Evžen nařídil. Tenhle svůj zlepšovák totiž používal vždy, když to povětrnostní situace vyžadovala. ” Tak šťastný a veselý,” zaslechl ještě za sebou, ale to už mířil k přístřešku, kde v létě stávala kola a motorky zaměstnanců. Teď tam stál pouze opuštěný Rafan.
Evžen natáhl rukavice. Zapnul zapalování. Na třetí našlápnutí motor naskočil a z výfuku se vyvalil oblak modrého kouře. Zařadil jedničku, opatrně pustil spojku a vyjel z brány závodu. Cestu za ta léta znal zpaměti tak, že by ji mohl jezdit třeba poslepu. Věděl, kde jsou kočičí hlavy, ve které zatáčce je díra, nebo písek. V duchu už se viděl u rybníka…
“Božka, krucinál, poď jož! Šťedré deň na krko a já nemám eště fšecko pochestaný,” přešlapovala stará Jodaska před kravínem, čekajíc na svou kolegyni. “Dobetek je još vekedané, podojené, nakrmené, tak dělé”.  – “Šak još do Máňo. Cestó se mosím stavit eště v Jednotě. Došél mě vanilkové cokr. Safra, Máňo, to je dneska větřisko, jako debe se nekdo voběsél.” – ” Šmarjá nestraš, Božka.” Obě ženy se vydaly cestičkou od kravína k silnici. V dálce za sebou zaslechly zvuk motocyklu…
“Keré vůl jezdí v takové sibérii na motóře”, uvažuje nahlas Jodaska. – “No to bode néspiš staré Dvořáček, blázen jeden.”-” Šak počké, jak mo bode rechma krótit hnáte”, přizvukuje Božka.
Evženovi zbývá k domovu už jen zatáčka pod kravínem a před kopcem u hřbitova zatočit k chalupě. Už vidí dvě ženské, jdoucí po pravém okraji vozovky. “Babe bláznivý, do smrti se nenaučijó chodit po správné straně,”pomyslel si. Náhle smyk! Na silnici, přesně pod předním kolem péráka je malá, úplně maličká zamrzlá loužička. Jen takový škraloupek, jak na kafe. Evžen se poroučí přes Rafanova řídítka. Letí…
“Božka, dívé se, ten staré vůl sebó flákl!” Obě ženy se s notným supěním rozbíhají k místu, kde na zádech leží nehybná postava v zeleném mysliveckém hubertusu. “Šmarjápano, Máňo. von je dočista mrtvé! Podívé se, von má palico úplně votočenó dozado !” Božčinu diagnózu už stará Jodaska neslyšela. Při pohledu na tu hrůzu se skácela k zemi, tuhá jak štolverk. Zato Božka se ukázala jako žena činu. Snad si vzpomněla na to, jak jim onehdy dával zootechnik školení o první pomoci. Uchopila tedy hlavu nešťastníka a jala se jí otáčet do správné polohy, dle knoflíků na huberťáku…
Evžena probudila ukrutná bolest za krkem. Čísi ruce se usilovně snažily otočit mu hlavu někam dozadu. ” Au, nech teho, dyť mně urveš palico, te krávo!” -Já ti dám krávu, te hulváte. Dyť se podívé, máš palico votočenó hubó dozado!” – “Hovno! Votočené mám akorát ten huberťák”
Sanitka, kterou přivolal výměnkář Blažek z první chalupy, který celé to divadlo pozoroval z dálky, nakonec odvezla jak starou Jodasku, která se z toho šoku vzpamatovala až na zdravotním středisku, tak Evžena. Ukázalo se totiž, že po Božčině zákroku nemohl otočit hlavou, jak mu bolelo za krkem.
A nad krajinou začal tiše poletovat sníh…

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..