Soukromá Grand Prix

Bylo to v roce 76, kdy jsem jako každoročně přijel do Brna na Grand Prix, tentokráte  na své nové, světle-tmavo zelené číze stopětadvacet  476/ 01 v exportním provedení s vysokými řídítky. Kromě báglu a stanu jsem si tehdy přivezl s sebou i “novou” slečnu, (moji dodnes funkční manželku) s představou si ty závody pořádně užít..Bylo úterý, tak jsme se bez problémů utábořili v  kempu na poli pod Baltisbergerovou zatáčkou. V kempu už byla ubytována hromada těch “hodných” Němců, se kterými jsme věčer co večer sedávali u ohně, pili pivo, šnaps, ale hlavně vedli řeči. Dost tehdy tu moji novou “lásku” obdivovali a tak jsem jim ji půjčoval ( pozor! mluvím o té Číze!) ke krátkým vyjížďkám. Samozřejmě, že za pivo. No a  jednoho večera, když už těch piv bylo víc, slovo dalo wort a že prý si morgen dáme závod auf jedno runde na tehdy už té poslední variantě (10 920 m) staré trati. Domluveno, zapito.

Ráno jsme přijeli ke startu. Já, moje časoměřička + tři Němci od Drážďan. Moje dváca Číza, proti dvěma stopětasedmám MZ a jedné dváce stejné značky. Ač už byl okruh připraven pro závody, celý obložen balíky slámy, označeny zatáčky na tabulích po sto metrech, stále ještě nebyl pro veřejnou dopravu uzavřen. Postavili jsme se na startovní čáru s motory v chodu a za plného provozu… START ! No, po Bosonohy jsem jim jakž takž stačil aspoň do té míry, že jsem je viděl. Ale jak trať stoupala tím úvozem na Veselku, tak sbohem. No a v kopci od Farinky do Kohoutovic, darmo mluvit ! S těmi mými devadesáti kily se to ploužilo tak, že jsem mohl počítat hříbky v lese. Zato ve sjezdu z Kohoutek dolů kolem Myslivny ve mně “chytly saze” a já to rozpálil s kopce s větrem v zádech na tachometrových 105 !

Na to, že jsem okruh znal jak svý boty jsem si to, že končí ostrou pravou na cílovou rovinku, uvědomil setsekramentsky pozdě!  Začal jsem brzdit očima, patama, ušima, vším, čím se dalo, ale svodidla se blížila, jak Wehrmacht k Moskvě.  Štěstí, že číza měla vpředu dvouklíčovku. I přesto mě to vyneslo tak, že jsem si kolenem “lízl” o slámu. Ještě že tam ty balíky byly! Závodění mě okamžitě přešlo a já smrtelný pot na čele i na prdeli, si ještě dlouho nadával…

Němci v cíli už típali druhou cigáru, když jsem protnul cílovou čáru v čase 10 min.01 s, což byl průměr “fantastických” cca 59 km/h, čímž jsem vlastně nepřekročil povolenou rychlost v obci a vyhověl tak dopravním předpisům. Od těch dob si neskutečně vážím všech, kteří kdy závodili. I těch nejposlednějších z posledních. Sám jsem se raději už nikdy  o nic podobného nepokoušel. Ale snad právě proto na to dodnes tak rád čumím.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..